Institucionální rámec disciplinárního soudnictví

JUDr. Jan Vyklický je predseda obvodného súdu v Prahe a čestný predseda Soudcovské unie v Českej republike. Dlhodobo sa venuje problematike etiky sudcov a disciplinárnemu súdnictvu. Tento príspevok odznel na konferencii, ktorú organizovalo združenie VIA IURIS vo februári 2011 v Senci na tému: Etika a disciplinárna zodpovednosť sudcov. Príspevok bude publikovaný v zborníku z konferencie, ktorý bude dostupný aj na web-stránke VIA IURIS (www.viaiuris.sk). Disciplinární (kárná) odpovědnost přichází v úvahu tam, kde jsou závažným způsobem porušena pravidla, jejichž dodržování si ten který systém stanovil jako významná. Logickým předpokladem tedy je, že taková pravidla existují. Neméně významné je, když už jsou pravidla v nějakém etickém kodexu nebo zákonném vyjádření obsažena, zda jsou také srozumitelná, reálná a také známá mezi adresáty z řad justičních osob.

Z hlediska disciplinárního práva v české justici jde především o čistě profesionální povinnosti a jejich dodržování nebo porušování, tedy o normativní systém právních norem. Věcný obsah těchto povinností definuje zákon v § 87 ve vztahu § k 79 až 83 zákona č. 6/2002 Sb. v platném znění o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále ZOS), někdy dost nelogicky (§ 87 odst. 2 – dnes se nacházíme v situaci, kdy není jasno a už vůbec ne zásadní shoda v tom, co to vlastně znamená výkon funkce předsedy a místopředsedy soudu. Hodnotit jejich chování z hlediska disciplinární odpovědnosti je proto logický nesmysl. Politicky vzato je tomu ovšem naopak. Čím víc nejasností, tím lépe s nimi lze manipulovat!).

Může se ovšem jednat i o normativní systém mravních norem, jejichž /ne/dodržování má význam i z hlediska hodnot, zmíněných ZOS. Každé chování soudce, snižující důvěryhodnost soudnictví v očích veřejnosti má takový potenciál. V tomto směru v Česku jednoznačné parametry nenacházím. Pro určitou část soudců, členů Soudcovské unie, existuje etický kodex, formulovaný na základě tzv. „Bangalorského etického kodexu“. Ale jako by nebyl, nejde totiž o sdílený katalog mravních norem, respektive mezi soudci není vůbec známý. Soudnictví jako celek žádný katalog mravních norem nemá. Je tedy otázka, zda je vůbec legitimní normy tohoto druhu brát v potaz právě z hlediska disciplinární odpovědnosti. Legální to, zaplať pánbůh, není.

V Česku není vůbec jednoduché reálně disciplinární soudnictví uchopit také z dalšího důvodu. Není totiž vůbec jasné, o jaké soudnictví se v Česku jedná. Současná česká soudní doktrína připomíná pohádku „O chytré horákyni“, není ani středoevropská, ani severská, ani románská, ani samosprávná ani důsledně byrokratická, ani tradiční ani moderní. Ze všeho má a má mít kousek (jak se to hodí a bude hodit) a z každého systému jí něco chybí. Přitom nic by dnes nebránilo tomu, aby české soudnictví bylo nějaké, neboť všechny justiční systémy demokratických zemí obstály v testu konformity s principy nezávislého soudnictví ve smyslu takových mezinárodně aprobovaných standardů, jaké třeba vyhlásilo VS OSN o nezávislosti soudnictví v roce 1985. Tím, že české soudnictví ztratilo jasné kontury, stává se zároveň problematickou úvaha o tom, za co vlastně má soudce odpovídat. Nelze použít ani obecnou definici smyslu demokratického soudnictví, neboť pro kárnou odpovědnost, založenou na principu zavinění, tím nelze řešit situace, kdy soudce doplácí na deficitní jednání státní správy při plnění zákonné povinnosti vytvářet podmínky pro řádný výkon soudnictví.

Ze středoevropských doktrín převzala ta česká jejich byrokratický charakter s prvky silného ministerstva, odňata jí však byla byrokratická spolehlivost a předvídatelnost postavení soudce. Spolehlivý kariérní řád, závislý jen na tom, zda soudce bude odpovídajícím způsobem plnit své povinnosti, jasné a silné postavení předsedy soudu. Místo toho se rozvíjí politicky účelová profesionálně nekompetentní arbitrární praxe, založená primárně na osobních vazbách a intelektuálních frázích, podporovaná silnou vrstvou ideově vyprázdněné kavárenské subkultury samotného soudnictví. Prosazují se kamarádi, lidé spojení určitým způsobem života. Zatímco je deklarována metoda transparentních diskusí a výběrových řízení, jejich výsledek je předem jasný. Relevantní roli v nastavení pravidel, sestavování výběrových komisí budou mít i nadále politici – buď prostřednictvím vyděšených předsedů soudů (závislých ve svém postavení na ministru spravedlnosti) nebo dokonce přímo.

Česká soudní doktrína nerozvíjí ani románské či severské vzory konsensuálních soudních systémů, případně samosprávnou koncepci ve smyslu doporučení zejména Rady Evropy a jejích poradních orgánů. Nemá žádná pevná pravidla ani flexibilitu samosprávných systémů, vedených politicky neutrálním principem řádné spravedlnosti (nestranné, kompetentní a dosažitelné v rozumné době).

Nepomohl ani Ústavní soud ČR, který v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 39/08 českému justičnímu prostředí zkomplikoval možnost vycházet z tradice středoevropského soudnictví rakouského typu. Pod heslem obrany proti (abstraktnímu) riziku personální korupce toto riziko povýšil na reálnou hrozbu rozšířením jeho dopadu vlastně na každého uchazeče o vedoucí funkci nebo jakýkoli jiný postup ve smyslu kariéristické soudní doktríny. V rozporu s logikou citovaného nálezu byl také zákaz opakování v řídící funkci velmi rychle interpretován jako relativní, tedy například s možností přechodu do totožné funkce k jinému soudu nebo do vyšší funkce a vylepšen o výstupy oné kavárenské subkultury a primariátu neformálních vztahů. Ani rozhodnutí Ústavního soudu dostatečně nepřispělo k tomu, aby se justiční systém Česka vydal směrem k jiné doktríně, pokud to měl na mysli. Stále jsem přesvědčen, že z hlediska ústavní konformity a koncepční čistoty, abychom vůbec věděli v jakém soudnictví žijeme, měla být poslední novela zákona (č. 314/2008 Sb.) smetena ze světa jako nekoncepční (účelová, degradující legislativní proces i samotnou ideu soudní moci jako třetí nezávislé moci demokratického státu), jak navrhovala skupina senátorů. To je přirozeně téma na samostatný seminář.

České soudnictví je proto ideově neukotvené, nepatří vlastně nikam. Co potom s jeho disciplinárním systémem? Podle čeho vlastně hodnotit chování soudce? Na druhou stranu kauzálně získává disciplinární soudnictví další význam. Má totiž příležitost až povinnost autoritativně tvořit představu o tom, jaké chování soudce lze požadovat a považovat za správné, ovšem vlastně zároveň také co to je správné soudnictví a jaké hodnoty má chránit. Disciplinární soudnictví stojí rovněž před určitě nesnadným úkolem označit viníky selhávání soudnictví v různých situacích a podmínkách. Ne každá chyba výkonu soudnictví je chybou soudce!

Disciplinární řízení je v Česku podle současného stavu jednostupňové. Rozhodují šestičlenné senáty, složené ze dvou soudců nejvyšších soudů a jednoho soudce za vrchní, krajské a okresní soudy a tří přísedících. Mezi přísedícími musí být vždy z navržených členů jeden státní zástupce, jeden advokát a jeden akademik. Konkrétní složení senátu je určeno losem.

Smíšené složení disciplinárních senátů u mě nevzbuzuje systémové pochybnosti. Z hlediska legitimity a psychologického dopadu na důvěryhodnost jejich rozhodování považuji změnu spíše za pozitivní. Absence instančního přezkoumání disciplinárního rozhodnutí sice jisté rozpaky vyvolává, nepovažuji je však za významné. Výhodou naopak může být zrychlení disciplinárního řízení.

Ústavní soud ČR v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 33/09 z 29.9.2010 nepřitakal názoru, že kárný senát podle současné úpravy zákonem č. 7/2002 Sb. ve znění dle novely zákonem č. 314/2008 Sb. nesplňuje požadavek nezávislého soudu , který by o věci mohl v konečné instanci (třeba jediné) rozhodnout ve smyslu čl. 5.1. oddílu 5 Evropské charty o statutu soudce, zejména principu VI. bodu 3 Doporučení RE č. 12/1994. Pokud by se jednalo jen o disciplinární tribunál, pak by odnětí práva instančního přezkoumání citovaným dokumentům odporovalo a mohlo by snižovat stupeň ochrany soudce. Tyto úvahy v současné době není možné dále rozvíjet a posléze vysvětlím, proč to ani nepovažuji za téma primární hodnoty (mají zástupný význam).

Reálná hrozba vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. v platném znění. Tímto ustanovením je, ve srovnání s úpravou platnou do 30.9.2008 (před novelou zákonem č. 314/2008 Sb.) na trojnásobek prodloužena subjektivní a o 30% objektivní lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek. To je, v kontextu s výše uvedenými pochybnostmi o povaze české soudní doktríny a předvídatelných motivacích řady předsedů soudů (většinou právě kárných žalobců) docela znepokojivá skutečnost. Znamená, kromě jiného, že soudce může žít až tři roky v nejistotě, zda proti němu bude zahájeno kárné řízení. A to není příjemná pozice. Z hlediska abstraktní úvahy to je také riziko deformace chování soudce. Přitom tato změna nebyla potřebná. Při řádném výkonu dohledové činnosti byla zejména objektivní lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek dostatečná; podle mého názoru i ta subjektivní.

Jak jsem naznačil, zmíněné pochybnosti ohledně některých aspektů úpravy disciplinárního práva nepovažuji za problém zásadního významu. Ten totiž, podle mého názoru, spočívá v samé podstatě zakotvení českého soudnictví v systému institucí demokratického státu. V postavení jednotlivých reprezentantů moci soudní, ve stupni jejich závislosti na okolnostech, které určují jejich motivace nebo alespoň mají takový potenciál, se smyslem soudnictví nemají nic společného a v jejich pozadí mohou stát jiné zájmy. Vůbec tím nechci naznačit, že by se muselo jednat o zájmy obecně nelegitimní v demokratické společnosti. Spíš mně jde o ohrožení autentických hodnot jedné ze složek státní moci jejich nahrazením hodnotami jiné složky. To se týká až podstaty vyvážení mocí demokratického státu (např. dnes restrikce rozpočtu pro soudnictví v kolizi s pravidly řádného procesu).

Ovšem, zaplať pánbůh, tyto pochybnosti se zřejmě nejméně týkají právě soudců a přísedících kárných soudů. V souvislosti s § 4 odst. 7 zákona č. 7/2002 Sb. v platném znění (zproštění obvinění ze spáchání kárného provinění v případě rovnosti hlasů) představuje kárné řízení větší ochranu soudce před politickým subjektivismem, než jiná ustanovení soudcovského práva. Není mně známé, že by se v judikatuře kárných senátů objevovaly nějaké znepokojivé tendence. Spíš platí, že judikatura kárných soudů může doplnit chybějící normy řádného chování soudce v konkrétních podmínkách a obecně představu o tom, co to vlastně dobré soudnictví znamená. Nebo jinak, v čem jsou představy iniciátorů kárných řízení v rozporu s nezávislostí soudce demokratického státu. Třeba v důsledku nepatřičných motivací kárných žalobců.