Nezodpovednosť verejných činiteľov

Je na Slovensku voči verejným činiteľom dostatočne vyvodzovaná osobná zodpovednosť za nezákonný výkon ich právomoci? V tomto príspevku by som sa pristavila pri jednej zo skutkových podstát trestných činov verejných činiteľov a to najmä z hľadiska jej aplikácie a s tým súvisiacim rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky. Možno konštatovať, že niektoré skutkové podstaty trestných činov (napr. marenie dôležitej úlohy verejným činiteľom) sa pri vyvodzovaní trestnej zodpovednosti voči verejným činiteľom takmer neaplikujú, zodpovednosť za škodu, resp. jej regresné uplatnenie sa podľa našich zistení deje v minimálnej miere. Zároveň, disciplinárna zodpovednosť štátnych zamestnancov, zamestnancov orgánu štátnej správy, územnej samosprávy sa postupnými úpravami právneho poriadku SR vytratila úplne.

V článku by som sa rada venovala skutkovej podstate Marenie dôležitej úlohy verejným činiteľom podľa § 327 Trestného zákona (predtým § 159 Trestného zákona platného do 31. decembra 2005). Tohto trestného činu sa dopustí verejný činiteľ, ktorý pri výkone svojej právomoci z nedbanlivosti zmarí splnenie dôležitej úlohy. Za tento prečin mu hrozí trest odňatia slobody až na dva roky. O použití uvedenej skutkovej podstaty by sa dalo uvažovať aj v prípadoch, ak spáchaným skutkom nedošlo k naplneniu skutkovej podstaty trestného činu Zneužitie právomoci verejným činiteľom, pri ktorom sa okrem iného vyžaduje preukázanie úmyslu spôsobiť inému škodu alebo zadovážiť sebe alebo inému neoprávnený prospech.

Zo štatistík Generálnej prokuratúry SR vyplýva, že v období desiatich rokov (od roku 2000 až 2009) bolo odsúdených 6 osôb za spáchanie trestného činu Marenie dôležitej úlohy verejným činiteľom. V Českej republike je situácia podobná, i keď štatistiky svedčia o častejšej aplikácii tejto skutkovej podstaty. Zo štatistických ročeniek kriminality Ministerstva spravodlivosti ČR vyplýva, že za obdobie desiatich rokov (od roku 2000 až 2009) bolo odsúdených za spáchanie trestného činu Maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti celkom 27 osôb (v roku 2005 bolo odsúdených 19 osôb, v ostatných rokoch bolo odsúdených 0, prípadne 1 osoba).

Je nesporné, že trestnoprávny postih by mal byť krajnou možnosťou. A to aj v prípade, ak ostáva takmer jediným spôsobom vyvodenia zodpovednosti (vzhľadom na už vyššie spomínané zrušenie disciplinárnej zodpovednosti u časti verejných činiteľov). Uplatňovanie skutkovej podstaty v miere, ktorá vyplýva zo štatistík však považujem za minimálne a nedostatočné. Zároveň nepredpokladám, že by v SR nedochádzalo k mareniu dôležitých úloh verejnými činiteľmi. Problematické však môže byť preukázanie viny a tiež nejasné vymedzenie pojmového znaku „dôležitá úloha“.

Práve k uvedenému považujem za inšpirujúce rozhodnutie Nejvyššího soudu ČR z 15. novembra 2005, sp. zn. 7 Tdo 991/2005, v ktorom sa okrem iného uvádza: „Ve skutkové větě je totiž uvedeno, že obviněná jako vedoucí stavebního úřadu v rozporu s územním plánem vylučujícím v obytné zóně výrobní, velkoobchodní a skladovací činnost včetně dopravních služeb vydala stavební povolení na přístavbu stavebních a technologických částí provozu a hygienického zázemí řeznické a uzenářské firmy Ing. J. L. L. C. a že tím způsobila, že byla realizována stavba, která v dané lokalitě v zájmu občanů zde bydlících podle schválené územně plánovací dokumentace být neměla. Z těchto skutečností je jednoznačně zřejmé, že obviněná svým rozhodnutím zmařila splnění úkolu činitele působícího ve veřejné správě na úseku územního a stavebního řízení spočívajícího v zabezpečení souladu mezi v této oblasti závaznými právními předpisy odrážejícími veřejný zájem na rozvoji a tedy i využití daného území a realizovanou výstavbou. Protože tento úkol je jedním ze základních úkolů stavebních úřadů a v podstatě stěžejním úkolem územního řízení týkajícího se výstavby budov, nutno tento úkol považovat za důležitý úkol ve smyslu § 159 odst. 1 tr. zák. Vydáním stavebního povolení v rozporu s územním plánem tak obviněná zmařila i základní cíle a úkoly územního plánování, které podle § 1 odst. 2 staveb. zák. má vytvářet předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že s námitkou zpochybňující naplnění předmětného zákonného znaku spočívajícího ve zmaření splnění „důležitého úkolu“ se již správně vypořádal soud prvního stupně, když na str. 4 svého meritorního rozhodnutí uvedl, že důležitým úkolem „je v případě státní správy ve stavebnictví, regulace stavebních aktivit tak, aby byly v co největším souladu s veřejným zájmem. Zcela jisté je, že v souladu s veřejným zájmem není stavba výrobního podniku v území, které je vyhrazeno bydlení a v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací.“ ... „Obviněná předmětným stavebním povolením vydaným v rozporu se závaznou částí územního plánu obce J. povolila přístavbu objektu závodu na výrobu řeznických a uzenářských výrobků na pozemcích zařazených do tzv. obecně obytného území obce J., tj. v zóně sloužící k bydlení a umístění základního občanského vybavení, s koeficientem pro zastavění maximálně 30 % plochy pozemku a pro zeleň min. 50 % plochy pozemku a sousedící mj. s tzv. čistě obytným územím, které podle vyhlášky obce J. č. 6/2000 slouží výhradně k bydlení v rodinných domech a dalších formách nízkopodlažní, resp. ve výjimečných případech středněpodlažní zástavby (čl. 6 odst. 2 vyhlášky) s ještě přísnějšími koeficienty pro využití pozemků, a to přístavbu dvoupodlažního objektu ocelové haly značných rozměrů rozprostírající se na celé výměře pozemku o výměře 719 m2 a na převažující části pozemku o výměře 1 932 m2, oba pozemky v katastrálním území H. J., obci J. Nešlo tedy o nějakou „drobnou stavbu“, jak uvedla ve svém dovolání obviněná. Navíc je z předloženého trestního spisu zřejmé, že provoz obviněnou povolené přístavby významným způsobem zasáhl do života majitelů okolních staveb, neboť tyto obtěžuje zejména hlukem z kompresorů chladíren a zápachem vznikajícím při zpracování masa. S ohledem na tyto skutečnosti nelze dospět k závěru, že stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu obviněné pro společnost je nižší než nepatrný.“

K obdobným prípadom dochádza na Slovenku nesporne častejšie ako 6 krát za 10 rokov. Zároveň je zrejmé, že nie každé porušenie zákona alebo iného všeobecne záväzného predpisu by malo byť kvalifikované ako trestný čin. Podobne ako pri vyššie uvedenom rozhodovaní Českého súdu je potrebné zvažovať okrem iného aj spoločenskú nebezpečnosť skutku. To však neznamená opodstatnenosť vákua, ktoré vzniklo odstránením disciplinárnej zodpovednosti u niektorých verejných činiteľov a opatrnou a defenzívnou aplikáciou spomínanej skutkovej podstaty v praxi. Za východisko považujem opätovné vybudovanie systému disciplinárnej zodpovednosti a zároveň do určitej miery zdržanlivé avšak realite primerané vyvodzovanie trestnej zodpovednosti verejných činiteľov.